Depka!

Hnusný, blbý, nechutný a zbytečný!!!! Ječím a brečím!!! Nevím, z čeho mám mít větší depku. Je mi fakt zle, mám pocit, že všechno jde do kopru, nemám snahu, protože jsem zklamaná a smutná. Dlouho mi trvá, než se s něčím vyrovnám. Žiju jako kretén. Všechno odkládám až jednou bude pozdě nebo naopak věci uspěchávám a pak je to špatně.

Mužům:

B - DĚKUJU!!! Děkuju za všechno. Nikdo by nevydržel a neodpustil to, co ty. Jsi jedinej chlap, kterýmu jsem řekla, že ho miluju a poprvé v životě jsem to myslela vážně. Jsem ráda, že pořád stojíš na mý straně i po tom všem.

L - Nejde mi zapomenout, promiň! Nedokážu to, nikoho jsem nechtěla jako tebe. Počmáral jsi mi srdce a já tě přesto zbožňuju a pořád na tebe myslím. Co je mi to platný...

V - Ty shnij v pekle, jsi odpornost sama!!! Vím, že to samé řekneš i ty o mě, ale je mi to jedno. Hajzle!!!

H - Víc to byla moje vina, než tvoje. Byla to s tebou tortůra, ale i neskutečná prdel.

M - Mrzí mě, jak to dopadlo. Ne, mrzí mě, že to dopadlo, jak jsem říkala.

Komu duši upsat?

Jsem zhnusená lidskou neschopností! A taky schopností si lidi idealizovat. Proč když se člověk řídí srdcem, skončí většinou v pekle? Mám na sebe vztek! Vím to, vždycky jsem to věděla, že se srdcem řídit nesmím, protože pak trpím, ale stejně to udělám znova. Bývá to tak krásné. Do doby, než Vás někdo vrátí hezky rychle zpátky na zem. A z takového pádu z výšky se můžete sbírat docela dlouho.

Všichni mi to říkali, odrazovali mě, ale já ne, měla jsem svojí pravdu. Svojí vysněnou pravdu. Je mi to líto, ale asi jsem si ten čumák musela nabít. Teď, když jsem procitla, jsem moc smutná. Zničená. Ano, samozřejmě měli pravdu ti druzí. A já už tu pravdu taky znám, ale pořád mám strach vyslovit to nahlas. Možná to nikdy nezvládnu a pořád budu tajně doufat. Nikdy se úplně nevzdám.

Chce se mi ječet!! Šla jsem si za tím, kdo pro mě byl důležitý. Byla jsem schopná udělat pro něj cokoli.  Ale on řekl, že neví, jestli mě chce. Nevím pro mě vždycky znamenalo ne a slovo „mezi“ neuznávám.  Pro mě je něco buď černé nebo bílé, nikdy ne šedé. A pokud někomu chci upsat duši a on řekne, že neví, jestli jí chce, není to jasný signál, že jí možná ani není hoden?

Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

Kdo neletí, nepadá z vysoký výšky

Zamilovala jsem se do zvuku, který vydávají moje nehty, když klapou o novou klávesnici v kanceláři. Taky jsem právě zjistila, že bez větších problémů vyzpívám i nejvyšší tóny zpěvačky Sharon den Adel z Within Temptation. A dost netrpělivě čekám, až vyjde nová Elle a Marie Claire, protože se nikdy nemůžu nabažit toho malého soukromého luxusu, pro který si chodím každý měsíc do trafiky u soudu.

Piju neperlivou vodu s příchutí bílých hroznů a tlačí mě nové boty na vysokém klínu, ale jsou příliš krásné na to, abych si je sundala a vzala si pantofle. S věkem se ty sběratelské úchylky stupňují. Vždycky jsem milovala kabelky a teď mám jednu opravdu kvalitní a krásnou (i když jsem jí občas nevěrná se svou starou láskou s potiskem psíků) takže jsem imunní proti křiku ostatních kabelek z výloh. Ale jedna láska odejde a objeví se jiná. Boty. Boty, které miluje i moje máma. Odjakživa. Vždycky jsem si boty vybírala tak, aby byly především pohodlné a jejich krása u mě byla na druhé koleji. Teď se snažím o rovnováhu...

...a z očí co čtou, nevyčtou z knížky a v dlouhý frontě museli stát. Řada vyšla na ně dva, zůstanou svými...

Kdyby to tak šlo s lidmi. Stará láska odejde a objeví se jiná. Smůla. U mě to je tak, že stará láska odejde a objeví se ještě starší. I když toto už ani snad za lásku považovat nelze. Naši psi se milují od prvního doteku dlouhým a splasklým čumákem. Léta se naše životy čas od času prolínají, někdy víc, někdy míň...Dva šílený blázni, každý se svým vlastním světem a psem. Zažili jsme spolu lásku i nenávist. V dobrém i ve zlém. Dokud nás smrt nerozdělí?

Zmizík na vzpomínky

Domečky z karet jsou od toho, aby se bořily. Stejně tak se rozplývají vzdušné zámky. A všechno je jednou poprvé. Když vám nabídne kamarádství někdo, o koho stojíte mnohem víc, je to, jakoby vám nabízel chleba s máslem, když byste umírali žízní. Taková nabídka se nedá přijmout. Ale je lepší příjít o všechno?

Spoléhám se na čas. Zatím vždycky všechno, co mě moc trápilo, vyléčil. Bolí to, ale to je život, musíme ho příjímat s tím, co nám předhodí a vždycky se nám to nemusí líbit. Jemu je to očividně jedno. Dělá si s námi, co chce, takže si musíme umět poradit sami a když upadneme, tak nám nezbývá než se zase zvednout. Na seznam svých přání si teď píšu zmizík na vzpomínky.

Je hrozné zjistit, že se od jisté doby nespojíte jen tak s něčím/někým. Nic vám pak není dost dobré, protože víte, že to jde líp. A proto, když se vám podaří něco nebo někoho takového najít, o kom víte, že to s ním jde líp, naučte se mlčet. Nemusíte vždycky za každých okolností sdělovat, s čím jste nespokojení. Třeba se to vyřeší po čase samo, což je ta skvělá možnost, ale taky se může stát, že to celé sice rozseknete, ale ten druhý zareaguje úplně jinak, než jste doufali, že zareaguje a vy o něj přijdete.

Několik osobních ponaučení: Po několika víkendových zchůzkách vždy na 2-3 hodiny a pár procházkách po městě nikdy nemůžete někoho poznat natolik, abyste odhadli jeho chování a i když je to člověk, který je vám moc milý, nějakou dobu ještě vydržte a nedávejte mu svoje srdce, dokud si o něj neřekne sám nebo vám nedá to svoje. Pamatujte, že nic není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší.

Samoty není nikdy dost?

Právě jsem vyhrála soutěž o nejznuděnější obyvatelku Prahy. Už druhý den trávím sama v posteli spolu s litry černého čaje a seriálem Sex ve městě, načež mám v noci velice humorné erotické sny. To svoje hnití bych mohla ovšem taky odůvodnit tím, že si potřebuju doléčit kašel :-D.

Už jsem zapomněla, jaká je to paráda. Asi jsem divná, ale nejsem si vůbec jistá, jestli někdy ještě budu chtít sdílet společný prostor s bytostí mužského pohlaví. Nejsem nic jako feministka, to vůbec ne, chlapy miluju (hlavně toho jednoho, ale radši bych si ukousla nohu, než abych mu to řekla do očí, takové věci já neříkám) jen se mi žije líp, když žiju bez nich. Nebo jsem ještě nežila s tím správným člověkem? Nevím. 

V každém případě si hodlám samotu pěkně dlouho užívat, i když případné návštěvy jsou možné, ale protože druhá strana je velmi zásadový i když moc milý plánující maniak nesnášející hurá akce, dokázat být s ním je trochu složitější. Ale jednou na to možná přijdu, jak na něj...doufám...:-D Až budu mít samoty dost...

Poslední noc ve starém bytě

Svět je, svět je jenom hodinový hotel a můj pokoj je studený a prázdný a vedle v pokoji někdo šeptá: "Jak ti je?" Za oknem prší a déšť stejně nic nesmyje...

Ve své posteli s nervózním psem v poloprázdném bytě čekám, až se vypere psí pelíšek. Naposled si poslechnu melodii, kterou hraje pračka, když dopere:-) Byla jsem šťastná, když jsem se stěhovala sem a ještě šťastnější jsem, když se stěhuju pryč. Jsem zvědavá, kolik tady toho zapomenu, kromě těch nervů, zloby, slz ale taky smíchu abych to neviděla jenom z té špatný stránky.

Pavoučí seniorka zůstává, protože vzhledem k požehnanému věku by přesun nemusela přežít ve zdraví a navíc terárko pro tři by se dvěma obyvateli vypadalo blbě. Takhle bude moct dál pokukovat všema osmi očkama po svém mladším sousedovi. Zvířata by za rozchody lidí trpět neměla.

Co říct nakonec? Asi snad radši nic, tady bylo řečeno už i to, co nikdy být řečeno nemělo. Rozloučili jsme se objetím, aby to vypadalo, že jsme se rozešli jak se říká "v dobrém". To, že tady lítaly nadávky ode zdi ke zdi a občas tu někdo brečel ublížením nebo i vzteky, jakoby bylo rázem zapomenuto...Dva mistři (ne)tolerance se (ne)poučili z chyb. Kdoví, kdo jsme ve skutečnosti...my jsme se neznali...

Jo a Míšo: "Ty jsiiii můj šneček...:-D"

Když sobec potká sobce, mají radost oba

Jsem příliš nevyspalá a unavená na to, abych myslela. Chci toho strašně moct říct, jenomže komu? A taky proč? To je zase situace! Jinak jo, Míšo, lítám v tom jako debil:-D Jako nikdy předtím. Samým štěstím nespím, protože to pořád nechápu, pořád tomu nemůžu uvěřit. Ale je to super pocit. Na druhou stranu už míň super je pocit, když vím, že to všechno, co tomu předcházelo byla jenom nějaká divná hra, možná snad iluze...Myslela jsem, že tak to má být, že tak je to správně. A pak si přijde kdosi z podzemí a jen tak mimochodem mi sdělí, že to celej život dělám blbě.

S tím zjištěním se budu asi vyrovnávat delší dobu. Pravda fakt bolí. Nebo spíš mrzí. Že jsem sobec, to není žádná nová věc, ale že jsem šťastná, až když jsem si k sobě našla druhýho sobce, je přinejmenším zvláštní. Oba to o sobě víme a ani jednomu z nás to nevadí. Ani jeden nechceme, aby se ten druhý změnil. Prostě vrána k vráně sedá.

Přitom jde jenom o to na nic si nehrát. Ale proč to předtím nešlo? To k tomu musí člověk snad věkem dospět? Pokud ano, tak za tu dobu, než jsem si k tomu dospěla, jsem několik lidí zranila a pár zásadním fakt ublížila. Díky setkání se mnou si teď dávají v životě větší pozor. To není moc hezký vědět. Ale ani já vždycky neměla štěstí na férový lidi. Je to škoda. Kdyby lidi k sobě byli doopravdy upřímní, nezažívali by tolik nehezkých rozčarování a zklamání, protože pravda vyjde nakonec vždycky najevo. Jenomže v dnešní době se z upřímnosti stává vulgární slovo.